Operace sítnice patří mezi nejjemnější neurochirurgické zákroky. Sítnice je velmi tenká a křehká, snadno se trhá a nesprávná manipulace s ní může způsobit nevratnou ztrátu zraku. Operace sítnice se vždy provádí pod mikroskopem, chirurgické nástroje mají průměr 0,5 milimetru. Při operacích makuly (centrální oblasti sítnice) chirurg pracuje v miniaturní oblasti přibližně 5×5 milimetrů. Při operacích složitějších stavů na hranici operability je zapotřebí maximálního soustředění a schopnosti improvizace.
„Nezřídka se snažíme zcela slepému oku extrémním zákrokem vrátit alespoň zbytkové vidění, ale výsledek operace nelze garantovat, což je psychicky náročné pro chirurga i pacienta,“ přiznává MUDr. Fišer.
Jen část problému
Chirurgové v současné době umějí zachránit i úrazem těžce poškozené oko, přičemž ostrá (sečná, bodná) poranění mají lepší prognózu než tupá. Opravit oko chirurgicky je ale jen část problému. Funkční poškození může být nevratné, je-li zničena důležitá oblast sítnice nebo zrakový nerv, jehož regenerace není možná.
V takových případech ale nabízejí možná řešení právě probíhající výzkumné aktivity. Již několik let se dokonce vyvíjejí implantáty, které lze umístit přímo do mozkové kůry a které mají nahradit funkci sítnice.
„Je-li sítnice nebo zrakový nerv nefunkční, lze jejich funkci obejít intrakortikální zrakovou protézou, tedy elektrodami, umístěnými přímo do mozkové kůry. Výzkumníci na tomto zařízení pracují už od roku 2009 a doufáme v jeho úspěšné výsledky,“ dodává primář Fišer.
Složitý systém
Nahradit celý orgán umělým okem však stále zůstává spíše na pomezí sci-fi, a to přestože první bionické oko bylo poprvé testováno už před třiceti lety. Viditelné světlo však nedokáže stimulovat čip, aby vytvářel zrakový vjem, je nutné převedení světelného signálu na elektrický proud. Proto jsou součástmi systému minikamera v brýlích a videoprocesor na zápěstí. Signál z kamery a videoprocesoru je sítnicovým čipem přeměněn na elektrické impulsy, které zrakový nerv přenáší do mozku.
„Sítnice má složitý systém přetváření světelných impulsů na zrakový vjem, mnohem složitější než nejrafinovanější čip. Experimenty s bionickým okem proto prokázaly pouze dílčí úspěchy: mozek postižených pacientů sice dokázal převést tyto elektrické signály na zrakové vjemy, ovšem jen na úrovni velmi hrubého vidění. Získaný zrakový vjem tedy bohužel nebyl použitelný pro praktický život,“ vysvětluje MUDr. Fišer s tím, že ale pokračují experimenty s novými čipy nebo se suprachoroidálními implantáty (suprachoroidální prostor je prostor mezi cévnatkou a pigmentovou vrstvou sítnice).
„Proces vidění je natolik složitý, že obrazně můžeme říci, že na využití umělého oka si musíme počkat dalších dvacet let, stejně jako jsme to říkali již v 90. letech 20. století. Reálné to však je, zhruba stejně jako lety na Mars s lidskou posádkou,“ dodává Fišer.
Zdroj: TZ Lexum
