Asi to všichni známe, zavolá kamarádka, že se zastaví a jen fakt na chvilku. Jenže zrovna jste si chtěli číst, jít na procházku se psem anebo cokoliv jiného. Prostě nepotřebujete a nechcete ji v daný okamžik vidět, a přesto řeknete, ať se teda zastaví?
“Takto to vypadá, když nemáme správně nastavené hranice. Je v pořádku se neobhajovat, nelhat, nevymlouvat se, a tím pádem je v naprostém pořádku je také říci NE. Ano, přihlédnout k citům ostatních, ale neodsouvat kvůli tomu ty své,“ sděluje mentorka Veronika Navarro a dodává: ”Pokud ale například přijde partner s tím, že si chce promluvit o našem vztahu, není moje NE nastavení hranic, ale pravděpodobně spíš útěk z nekomfortní situace. Je tedy důležité být bdělý a vnímat, kdy utíkám a kdy respektuju sebe, a vždy otevřeně komunikovat.”
Být, či nebýt sobec?
Okolí vás může někdy odsoudit, že se chováte, jako sobec, když s něčím nesouhlasíte anebo prostě jen nechcete. “Říkat NE se může zdát sobecké, obzvlášť těm, kteří sami svoje hranice překračují a nechávají si je překračovat. Je pro nás samozřejmě frustrující vidět u jiných chování, které si sami nedovolujeme například: Nemůžeš nedodělat školu, co by tomu řekli ostatní. Nemůžeš nejet na Vánoce k babičce, budou tam všichni. Nemůžeš nechodit každý den do práce. Není normální vydělat za měsíc tolik a tolik peněz. Nemůžeš nepozvat na svatbu a tak dále. Ukažte jim, ale že to jde. Jen s lehkostí stačí říci – můžu, podívej,” doporučuje Veronika Navarro.
Lidé dělají po generace mnoho věcí, u kterých už se zapomnělo, proč že se tak dělají, ale zahrnuje to potlačení sebe samotných a toho, co chceme. “A tak máme sice hodné lidi bez nastavených hranic, kteří vystudují dobrou školu, jako hodní lidé si najdou práci, vztah, ale jsou nespokojení, kompenzují si to nevěrou, závislostmi. Celé to pak vede k nemocem i toxickým vztahům atd. Máme pak nespočet hodných, ale velmi nespokojených, frustrovaných lidí, kteří nežijí své životy a jsou nešťastní. Bohužel pak mnohdy tito lidé plní ordinace psychologů či psychiatrů a vše kompenzují zázračnými pilulkami, jenže bohužel tímto se problém neřeší. Ještě máte pocit, že mít zdravé hranice je sobecké?” ptá se Veronika Navarro.
Žít skutečně naplněný život lze jenom v souladu se sebou a se svým vnitřním nastavením. My sami přece víme, co cítíme a co je pro nás nejlepší a když podle toho jednáme přispíváme k harmonii všude kolem nás, byť to na první pohled nemusí tak vypadat. “Až se na smrtelné posteli ohlédnete na svůj život zpět, neřeknete si, jéé to jsem žila krásný život, kdy jsem se podřizovala autoritám, jéé to bylo hezké, že jsem vždycky byla hodná holka, jéé to jsem ráda, že jsem vždycky všechno řídila tak, aby mě ostatní měli rádi. Když si představíte sebe na smrtelné posteli, co byste o svém životě chtěli říct?” dotazuje se opět Veronika Navarro.
Jak nastavit hranice
Začněte u toho, že víte, kdo jste a nasloucháte svým emocím a pocitům. Ty vás snadno nasměrují, nebo upozorní, pokud jsou hranice překračovány.
“Často se s překročením hranic pojí vztek, pokud nejsem schopná nechat ho vykonat své poselství, tedy uvědomit si, že je tady hranice, která je mi porušována nebo si ji nechávám překračovat, pak se promítá jinam – obracíme ho proti sobě, jsme protivní na blízké lidi, zajídáme ho atd. Je to samozřejmě na zvážení situace – pokud nejsem připravená odejít z práce, těžko odmítnu šéfovi přesčas. S praxí zjistíte, žít v souladu se sebou vám přinese daleko zajímavější možnosti, než ty, které máte, když necháváte svůj život řídit ostatní. Vždy se v takové chvíli zeptám – jak by jednal někdo, kdo sám sebe doopravdy miluje. A odpověď často je – no ale to přece nejde, protože.. A ty důvody “protože.” velmi dobře prozkoumejte, protože právě za nimi může ležet klíč k sobě sama a naplněnému životu,” doporučuje Veronika Navarro.
“NO GO” zóna
Když něco není zcela v souladu s vámi, může nastat situace, kdy se vědomě rozhodnete si hranici nenastavit. Někdy ze zvědavosti, někdy za tím může být nějaký prospěch pro vás a někdy podstupujete vytvořenou situaci záměrně, abyste se vystavili diskomfortu kvůli vlastnímu růstu.
“Jsou ale chvíle, kdy tímhle chováním popřete sami sebe, a to je prostě “no go”. Z toho může vzniknout nejen silný rozpor uvnitř vás samotných a s tím i spojená frustrace, ale taky vzorec chování a z něj pramenící rozpolcenost, která ovlivní nejen vás, ale může se po generace dědit. Příkladů je nespočet a určitě si v nich každý najde něco, co se u něj v jeho rodině promítá – strach z mužů, strach z autorit, nízká vlastní hodnota, popírání vlastních pocitů, strach se otevřít, být intimní, hodní lidé dělají to, co se jim řekne, bez ohledu na to, co cítí, dobrá máma dělá to a tamto, nechám autoritu dělat a říkat mi cokoli…, a mnoho dalšího, “ uzavírá Veronika Navarro.
Zdroj: TZ verunity.cz
